JAK TO BYLO S VOLEJBALEM V ŘEPÍCH
____________________________________________________________________________________________________
období do roku 2000
____________________________________________________________________________________________________
Autor tohoto vzpomínání na léta průkopnická se do Řep na volejbal dostal na podzim roku 1982 díky své ženě Vlastě, která objevila plakátek, kterým Marta zvala zájemce o hraní, aby řady nadšenců rozšířili. Protože v té době dělal ve Stavebních strojích na Zličíně a kdysi hrával za Vysoké školy a TJ Montáže, jako starý žárlivec do Řep začal jezdit s ní.
Zpočátku nás nebylo moc, ale jak se postupně zabydlovalo sídliště, ještě v listopadu a prosinci mezi nás přicházeli další a další. Za ně bych rád jmenoval ty, kteří se i dále do činnosti aktivně zapojovali a mnohdy zapojují dodnes. Jsou to Karel Schlosser, Míla Jaroš a dále Vláďa Roudnický, Jirka Kulík se svými „měkkými“ prsty prvého excelentního nahrávače, Míla Přerost a z žen Hanka Prokopová. Pepa Pšenda mezi nás přitáhl syna Láďu, stejně jako Míla Jaroš, který přivedl hned dva své syny Martina a Pavla.
Mezi námi všemi pak převládla touha po samostatnosti, a tak jsme se v roce 1983 odtrhli od ZRTV a založili samostatný oddíl odbíjené TJ Sokol Řepy. Hlasováním většiny jsem byl přes svůj odpor zvolen prvým předsedou oddílu. V průběhu roku 1983 se náš počet pomalu, ale jistě zvyšoval, tak jak se o nás dozvídali nejen noví obyvatelé postupně zabydlovaného sídliště, ale i starousedlíci z Řep a okolí Bílé Hory.
Jednou z prvních společenských akcí oddílu bylo uspořádání zájezdu na Moravu do vinných sklípků v Brodě nad Dyjí, který se uskutečnil ve dnech 11.-12.6.1983 za účasti i dalších členů Sokola a několika kamarádů z Prahy.
Sokol však není jen o cvičení a o hraní a tak se členové oddílu aktivně účastnili i pořádání Mikulášské zábavy v sokolovně v prosinci 1983 a někteří z nás si na ní dokonce zahráli na prknech, co znamenají svět s kapelou, která se dala dohromady právě při zájezdu na Moravu.
Protože hřiště za sokolovnou, zasaženo výstavbou topného kanálu pro Tesko-barák se šatnami pro fotbalisty a s tím i souvisejícím posunem fotbalového hřiště na sever, bylo prakticky zrušeno, začali jsme hrát na hřišti, které si pod vedením „Kráti“ vybudovali zaměstnanci Výzkumného ústavu zemědělské techniky, sídlícího v areálu Řepského kláštera, spolu s pár dalšími nadšenci z bytovek vedle areálu. Bylo to hřiště sice antukové, ale zařízlé do svahu vedle garáží a obklopené trávou zeleného pruhu mezi komunikací a areálem ústavu. Své učednické kroky a prvé prohry jsme na něm prožívali o to intenzivněji. Zde jsme hrávali od jara do podzimu, v zimním období pak v řepské sokolovně.
Na jaře 1984 jsme již dali dohromady dostatek nadšenců ochotných si utrhnout ostudu a odvážně jsme se přihlásili do soutěže pořádané Pražským volejbalovým svazem, takže sezónou 1984/1985 naše začíná účast v mistrovských soutěžích. Prvý rok byl spíše o prohrách nežli o vítězstvích a nakonec jsme se ve 3. třídě Pražského přeboru umístili na čestném, nesestupovém posledním místě.
Mezitím jsme se snažili vybudovat důstojné venkovní sportoviště v prostoru za sokolovnou, podařilo se nám v průběhu jara a léta 1984 do prostoru navézt štěrkový základ na celou plochu. I přes malý počet členů se nám, ve spolupráci s řepským hasičem Lubošem Spálenkou, který nám s nakladačem Volvo pomáhal, povedlo štěrk rozhrnout. Bohužel na dlouhou dobu to bylo vše, co se nám na hřišti podařilo. V roce 1985 alespoň posloužila štěrková plocha při Spartakiádě pro umístění kempu návštěvníků akce.
V sezóně 1985/1986 s námi začal hrát Vašek Skočdopole, jehož náhry na smeč pomohly ke konečnému 7. místu v naší skupině Pražského přeboru. To jsme se již začali pravidelně střetávat se svými pozdějšími dlouholetými soupeři ze Suchdola, z Roztok, Sokola Malé Strany a později i Sokola Košíře. Hráli jsme pořád na hřišti v ulici K šancím u kláštera.
Bylo to na jaře 1986, kdy nám, právě při utkání s hráči z Malé Strany, po jednom ze skvělých zákroků Míly Jaroše, rozhodčí utkání skrečoval pro jím pojednou objevenou nezpůsobilost hřiště a následně bylo hřiště, nesplňující soutěžní parametry uzavřeno. Nic nepomohlo ani dobře sepsané odvolání, proti slovu jednoho z nejlepších mezinárodních rozhodčích v ČSSR jsme neměli naději.
Náladu jsme si zlepšili dalším ze zájezdů na Moravu, tentokrát do Kyjova, kde jsme dokonce sehráli přátelské utkání s místní Jiskrou Kyjov. Na cestu ze sklípku, zkratkou přes místní hřbitov, vzpomínají mnozí účastníci dodnes…
V sezóně 1986/1987 jsme pár podzimních zápasů sehráli na hřištích soupeře, ale na jaře jsme museli, z důvodu neexistence vlastního sportoviště, ze soutěže odstoupit. To už nás bylo 18 (z toho 3 ženy)
Ale již na podzim jsem se dohodl s Duklou Praha a od podzimní části sezóny 1987/1988 jsme jako domovské používali jedno z jejich hřišť na Prašném mostě. Mimochodem tento nádherný sportovní areál byl v minulých letech zrušen v souvislosti s výstavbou tunelu Blanka.
Možnost hrát na Prašném mostě byla sice skvělá, vedla však k tomu, že jsme omezili naši brigádnickou činnost při budování našich hřišť. Dalším důvodem nedokončení hřiště bylo i to, že se několik let nedařilo sehnat kvalitní škváru, která tvoří další z vrstev podkladu správného volejbalového hřiště.
V roce 1987 začalo i další z krušných období, kdy pro nás nezbyl prostor v Řepské sokolovně a přestěhovali jsme se do školních tělocvičen ve Španielově a v Laudově. Začátky v těchto tělocvičnách byly těžké, pro časté poruchy kanalizace a nepřízeň školníků nám byly tréninky rušeny, což vedlo k odchodu několika i zakládajících členů oddílu. Ale přicházeli jiní a zvyšoval se i počet členek. To se mezi námi objevila mezi jinými i Eva Neužilová, tehdy ještě Blahetová. A tak nás na konci roku bylo 22. I přes potíže s tréninky jsme v sezóně 1987/1988 skončili na 9. místě, tedy opět ne poslední.
Stejný výsledek jsme zopakovali i v letech 1988/1989. To už jsme opět trénovali i v sokolovně a zvláště páteční tréninky, které se protahovaly dlouho do noci, se na dlouhá léta staly základem pro vytvoření kamarádských vztahů, které mezi členy oddílu trvají dodnes. V roce 1988 nás bylo již 27.
V roce 1989 jsme také splnili další z úkolů, jejichž neplnění nám bylo neustále vytýkáno, Vlasta Pőschlová s Danou Tomanovou daly dohromady družstvo žákyň a tak jsme měli i mládežnické družstvo.
Jaro 1989 bylo také posledním, kdy jsme hráli na Prašném mostě, na podzim jsme přihlášku do soutěže nepodali a začali se intenzivně věnovat dokončení prvého, jižního kurtu za kotelnou sokolovny. Postavili jsme také sloupy a pověsili záchytnou síť, která je mimochodem na místě dodnes. Postupně jsme vybudovali i dostatečně vysoké oplocení podél cestičky, abychom nemuseli pořád běhat pro míče až na ulici. A od jara 1990 jsme mohli prvý z kurtů konečně používat.
V roce 1990 nás bylo 20 dospělých, 1 dorostenec a 16 žákyněk. Bohužel období raného kapitalismu vedlo i k tomu, že se mi vytratily záznamy o soutěžních utkáních, a tak nemohu říci jakých úspěchů jsme v těch letech dosáhli. Nicméně pravidlem byly turnaje smíšených mužstev, kterých se zúčastňovali i hráči ze spřátelených jednot.
V roce 1992 předal autor tohoto vzpomínání své křeslo předsedy oddílu Mílovi Jarošovi.
V sezóně 1993/1994 nás bylo již 52 a na podzim kromě mužstva mužů, začaly hrát soutěžní utkání i naše ženy. To první vítězné sehrály, tehdy ještě pod mým vedením, na hřišti dalšího z tradičních rivalů s ženami Sokola Zlíchov. Soutěž dokončili muži na 5. a ženy na 6. místě ve svých skupinách. Mimo úspěchy v Pražském přeboru slavilo naše smíšené mužstvo i na osadních turnajích v Pyšelech u Čerčan a Pyskočelích u Stříbrné Skalice, na kterých mnohokrát vyhráli. V roce 1993 se podařilo dokončit i druhý kurt v areálu za sokolovnou.
V roce 1994 nás bylo již 54, v květnu jsme byli zase na Moravě na vínečku a od prosince 1994 se hraje tradiční předvánoční turnaj smíšených družstev, jako oslava každoročních 40-tin jednoho ze zakladatelů oddílu Míly Hrdiny, od roku 1996 se k němu přidal i Karel Schlosser se svou 50-kou, v roce 2001 Mirek Ejem s předpremiérami své 50-ky. V letech 1994/1995 skončila družstva mužů i žen na sedmých místech svých skupin.
Rok 1995 byl velmi významný, ženská část oddílu začala jezdit v srpnu na soustředění do Dřevěnic. Zpočátku to bylo jen jako doplněk do počtu, kdy ženy doplňovaly družstva Dukly Praha, se kterými do dneška udržují dlouholetá kamarádství. V součastné době (v roce 2010) již početně v Dřevěnicích vládne osazenstvo TJ Sokola Řepy, neboť s ženami a dívkami začala jezdit i podstatná část mužských členů (ať již z pozice manželů nebo přátel volejbalu) a na celý srpnový týden se tak volejbal z Řep stěhuje do Dřevěnic. Na tomto soustředění se také vzhledem k nárůstu počtu žen v našem oddíle, rozhodly dámy, že založí i družstvo B, a tak do sezóny 1995/1996 jsme nastoupili s 1 družstvem mužů a dvěma družstvy žen. Muži skončili 7. stejně jako družstvo žen A, ženské Béčko si užilo svou nováčkovskou daň a skončilo poslední 11.
Od roku 1997 jsme kromě družstev žen a mužů měli i zálohu v žákyních a žácích, kterým se věnovali Láďa Pšenička a Karel Novák, později se k nim přidal i Luboš Maršálek. Družstvo dívek trénovaly Dana Tomanová a Vlasta Pöschlová, kterou pak vystřídala Lenka Malinkovičová. Z klučičího potěru vyšli mnozí hráči, kteří s námi hrají dodnes, ale také Zdeněk Vajnlich, který se později za prací odstěhoval do Irska a zde hrál až finále Irského poháru a byl zmíněn na webu Irské volejbalové federace jako výborný smečař J
V soutěži 1997/1998 byly ženy A páté, Béčko žen již osmé a muži skončili opět ve středu tabulky na 7. místě. Opět jsme pořádali několik turnajů a to nejen zimních, ale i letních ať už smíšených, či pouze žen a mužů a smíšených deblů. Jarní ukončování soutěžní sezóny se společně oslavovalo při grilování a společném ohni.
Na podzim 1998 založili muži druhé družstvo, za které hráli vesměs odchovanci žákovského potěru. V soutěži 1998/1999 byli „dědci“ z Áčka 6., dorostenci z B hned za nimi na 7. místě, Áčko žen bylo sedmé, družstvo B desáté.
V roce 1999 jsme díky prudkému rozvoji měli již 107 stálých členů, družstvo mladíků (B) začal trénovat dlouholetý trenér mládeže volejbalu Mirek Ejem a i díky němu skončilo v sezóně 1999/2000 „B“ na 3. místě před A mužů, kteří byli 7. Ženské Áčko bylo 2. a družstvo B žen bylo 8.
Rok 2000 jsme končili se 123 platícími členy. V sezóně 2000/2001 skončilo ve 4. třídě družstvo „B“ na prvním místě a vybojovalo si tak postup do 3. třídy, A mužů skončilo na 3. místě skupiny a pro další sezónu přijalo označení „B“, zatímco postupující družstvo se přejmenovalo na „A“.
Do sezóny 2001/2002 nastupoval oddíl volejbalu s třemi družstvy mužů s tím, že Áčko hrálo 3. třídu a Béčko a Céčko třídu 4., družstva žen A i B hrála rovněž 4. třídu.
A to byla doba, kdy jsem svá místa u vesel řízení volejbalu v Řepích předal mladším a stal se zase pouhým řadovým členem, nicméně stále věrným.
Vypracoval: Radko Pőschl V Praze 3.června 2010
první poválečný předseda volejbalu
TJ Sokol Řepy
________________________________________________________________
období od roku 2000
___________________________________________________________________________
Ujímám se slova a pokračuji po Radkovi. V létě 1999 jsem přesídlil do Řep, objevil tu volejbalová hřiště a zeptal se, zda si mohu zahrát. Po hře si mladíci začali zkoušet „volejbalové triky“ a mě nedalo jim do toho nemluvit. Vousatý pán se mě zeptal, zda bych tu nechtěl trénovat a já kývl. Dál ve třetí osobě.
Od sezóny 1999/2000 se ujal vedení tréninků Mirek Ejem, který dříve úspěšně trénoval mládež v někdejší Rudé Hvězdě Praha. Od jarní části soutěže se stal i hrajícím trenérem družstva „mladých“, tehdy „B“. V sezóně 1999/2000 se ještě postup z nejnižší soutěže nezdařil byť příprava začala být intenzivnější a v zimě se družstvo „B“ zúčastnilo několika přípravných turnajů.
Výsledky:
Přípravu na sezónu 2000/2001 jsme zahájili dodnes legendárním výletem na osadní turnaj s účastí ligových hráčů na Lavičkách. Byla to dobrá zkušenost. Na konci srpna 2000 jsme uspořádali přípravný turnaj, kterého se zúčastnila dvě družstva domácích a dvě hostů, celkem 24 hráčů. Hrálo se tedy na dvou kurtech bez rozhodčích i konfliktů, zvítězili tehdejší „mladí“. Z turnaje se později stal dnešní „Pohár starostky Řep“, který měl loni již 10.ročník. V následující sezóně mistrovských soutěží se již zdařilo družstvu „mladých“ (stále jako „B“) zvítězit a zaznamenat historicky první postup v oddíle volejbalu. V zimním období jsme spolu s družstvy Pharmingu, Michle a Astry uspořádali seriál přípravných turnajů mužů pro 5 družstev.
Výsledky:
Sezónu 2001/2002 jsme zahájili opět letním turnajem, výsledky se nedochovaly. Vzhledem k nárůstu počtu hráčů založil Míla Hrdina družstvo mužů „C“ a „mladí“, hrající vyšší soutěž než ostatní, byli překřtěni na „A“. Pro posílení „B“ a „C“ ve 4.třídě jsme využívali možnost střídavých startů mladých hráčů. Muži „A“ po rozkoukání se v soutěži v podzimní části posílili o hostující hráče a nakonec neúspěšně i chvíli bojovali o postup do 2.třídy. Muži „B“ následovali úspěch „A“ v předchozí sezóně a postoupili také do 3.třídy. Prezidentem oddílu se stal Jirka Měšťánek. Muži opět v zimním období spolupořádali seriál přípravných turnajů pro 5 družstev. Jeden z našich kvalifikovaných rozhodčích Luboš Maršálek byl zařazen na listinu rozhodčích ČVS a začal rozhodovat utkání druhé ligy dospělých a lig mládeže. Bohužel nás potkala i smutná událost, nečekaně a náhle zemřel jeden z tahounů oddílu Zdeněk Neužil.
Výsledky:
Sezónu 2002/2003 zahájil již tradičně na konci srpna přípravný turnaj, tentokrát již o pohár věnovaný tehdejším starostou Vlastimilem Fenclem. Zvítězilo, jako poté ještě několikrát, družstvo Astry. Přibylo další družstvo mužů (D), které přivedl jako partu kolem své úspěšné firmy ET Netera hráč „A“ Vašek Bittner jun. V zimním období se muži opět zapojili i pořadatelsky a organizačně do seriálu přípravných turnajů. Je třeba také zmínit, že v tomto roce byl již tradiční březnový oddílový turnaj smíšených družstev přejmenován na Memoriál Zdeňka Neužila. Za zmínku ještě stojí, že muži „A“ po velmi nadějné podzimní části, kdy byli na 1.místě, bojovali neúspěšně o postup do 2.třídy. Bylo založeno další družstvo chlapců ročníků 1985-1988, jehož trénování se ujal Honza Hrašna.
Výsledky:
Turnaj o Putovní pohár starosty MČ Praha 17 – Řepy na zahájení sezóny 2003/2004 byl dosud největší, zúčastnilo se 12 družstev od úrovně 4. až do 1.třídy. Počasí zahnalo finálová utkání do sokolovny, ve finále zvítězila Astra nad našimi muži „A“. V zimním období inicioval Mirek Ejem s Vaškem Klomínkem z Pharmingu seriál přípravných turnajů o Pohár předsedy PVS, který byl ve svých třech ročnících, než „zašel na nezájem družstev“ dodnes největší podobnou akcí v Praze. Hrálo jej 16 družstev z 23 zájemců. Před jarní sezónou jsme poprvé uspořádali turnaj mužů na rozehrání. Muži „A“ suverénně zvítězili ve své skupině 3.třídy - postup byl jistý již tři kola před koncem a první porážka přišla až v posledním kole po podcenění soupeře. Muži „D“ vyhráli svou skupinu 4.třídy a stali se třetím družstvem oddílu hrajícím vyšší než nejnižší soutěž. Co se týká turnajů byli jsme v této sezóně asi nejaktivnějším oddílem v Praze – pořádali jsme nebo spolupořádali (zejména v osobě Mirka Ejema) 6 turnajů mužů a 3 oddílové smíšené - tradiční „narozeninový“ a Memoriál Zdeňka Neužila a navíc turnaj k 60.narozeninám Míly Jaroše. Luboš Maršálek byl nejúspěšnějším rozhodčím v kvalifikaci o listinu B ČVS a začal rozhodovat jako hlavní sudí utkání druhých nejvyšších soutěží dospělých a nejvyšších soutěží mládeže a jako čárový utkání soutěží nejvyšších a mezinárodní a mezistátní včetně například evropských pohárů.
Družstva žen, začala pořádat jarní turnaj, který se do roku 2006 hrál v sokolovně a od roku 2007 v ZŠ Španielova. Účastnila se ho většinou družstva, se kterými jsou svázána dlouholetá volejbalová přátelství – TJ Dukla, Petroviče, Stodůlky, Řevnice – Dobřichovice, Libuš, která ženy zase zvala na své turnaje.
Výsledky:
5.ročník turnaje o Pohár starosty zahajující sezónu 2004/2005 měl 10 účastníků, zvítězila Astra „A“ před Technikou „B“ a Řepy „A“. Tato a následující sezóny znamenaly asi největší soutěžní aktivitu v historii oddílu. Do soutěží jsme přihlásili i pět družstev - hráli ji i naši kadeti, družstvo mužů „A“ využilo možnosti obsadit pod hlavičkou spolupracujícího ŠSK Španielka volné místo v Mistrovství Prahy mužů, družstvo kadetů hrálo i soutěž juniorů a soutěžila i dvě tradiční družstva žen. V činnosti nechyběly tradiční smíšené turnaje, zimní seriál mužů, kde v konkurenci družstev 2.třídy muži „A“ obsadili krásné celkové druhé místo a jeden turnaj dokonce vyhráli. i jarní přípravný turnaj mužů. Pod hlavičkou ŠSK Španielka sbírali zkušenosti v nejvyšší pražské soutěži a podařilo se i jednou zvítězit. Zimní úspěch se bohužel neodrazil v mistrovské soutěži, muži „A“ se v druhé třídě neudrželi a na družstvo dolehla „generační krize“ spojená s odchody za prací po ukončení studia apod.
Výsledky:
Sezóna 2005/2006 byla rozsahem aktivity podobná té předchozí, jen muži „A“ hráli Mistrovství Prahy z důvodu zajištění povinné péče o mládež pod hlavičkou Sokola Modřany, zdařila se dokonce tři vítězství. Spolupráce se Sokolem Modřany se nakonec rozšířila i na hostování celého našeho družstva a start našich tří nejlepších juniorů v jejich prvoligovém družstvu juniorů. Rozšířila se spolupráce s ŠSK Španielka, zejména v osobě Slávka Honzíka. Na našich antukových hřištích začalo hrát soutěž dospělých jejich družstvo kadetek. Uspořádali jsme stejné turnaje jako v minulých letech, oddíl prožíval sezóny nejúspěšnější soutěžní aktivitou. Zabodovali jsme i na poli funkcionářském, Mirek Ejem se stal členem sportovně technické komise Pražského volejbalového svazu. Některé hráčky z obou družstev žen, vytvořily „nový tým“, který se přihlásil na turnaj, pořádaný Volejbalovou školou Praha a na kterém se mu velice dařilo. Byl to prvotní impuls pro „výkonnostní“ rozdělení družstva žen.
Výsledky:
V sezóně 2006/2007 jsme byli podobně aktivní jako v sezónách předchozích, jen výsledky mužů byly horší. Muži „A“ přenechali místo v Mistrovství Prahy mužů kamarádům ze Sokola Modřany, kteří jej po třech letech v sezóně 2009/2010 zúročili postupem do 2.ligy. Pro malý zájem družstev jsme již neuspořádali s Pharmingem zimní seriál turnajů mužů. Na volejbalovém soustředění v létě 2006 v Dřevěnicích bylo po dlouhých rozpravách, výměnách názorů a někdy i slzách dokončena„konsolidace“ družstev žen podle výkonnosti hráček. Kapitánkami družstev se staly v „A“ Lenka Malinkovičová a v „B“ Eva Neužilová. Zimní příprava byla zintenzivněna ve spolupráci s ŠSK Španielka. Výsledkem byl historický postup žen „A“ do 3.třídy. Junior Martin Racek úspěšně hostoval do prvoligového družstva Sokola Modřany. Na dubnové valné hromadě TJ Sokol Řepy byl zvolen nový výbor, kde mají volejbalisté tři členy z pěti. Novou předsedkyní TJ byla zvolena vedoucí a trenérka družstva žen „A“ Lenka Malinkovičová.
I jarní turnaj žen jsme museli přestěhovat na ZŠ Španielova, které nám do dneška poskytuje velice dobré zázemí pro trénink i turnaje. Turnaj se přejmenovat na „Tříkrálový“, neboť jsme se museli přizpůsobit volnému termínu v tělocvičně. Na tomhle turnaji nás zastihla smutná zpráva. Po krátké těžké nemoci zemřela jedna z dlouholetých členek volejbalu v Řepích Vlasta Pöschlová. Již tradiční lednový turnaj žen byl od roku 2009 na její počest přejmenován na Memoriál Vlasty Pöschlové o krásný putovní pohár, jehož sponzorem je manžel Vlasty, Radko Pöschl.
Výsledky:
Sezóna 2007/2008 přinesla druhý postup našeho družstva, tentokrát mužů „D“ do 2.třídy. Za zmínku asi stojí i dokončení generační výměny v družstvu mužů „A“ - Mirek Ejem, který stál u jeho dvou postupů jako hrající trenér a manažer, předal družstvo Honzovi Hrašnovi a zahájil svůj postupný přechod přes „B“ mezi své vrstevníky do družstva „C“. Turnajové aktivity byly standardně vysoké – turnaj o Pohár starostky vyhrála podruhé Technika „B“, oddílové smíšenky, podíleli jsme se na turnaji superveteránů v Hostivicích.
Těsně před Vánocemi 2007 nás všechny zasáhla zpráva o náhlém úmrtí našeho kamaráda Luboše Maršálka. I my jsme přispěli k tomu, že obřadní síň krematoria v Motole byla přeplněná a důstojně s ním se tam i později rozloučili. Na jeho píšťalku provedl „poslední hvizd“ jeden z historicky nejlepších českých rozhodčích Jirka Šlechta. V březnu jsme pak uspořádali na jeho počest 1.ročník Memoriálu.
Na březnové valné hromadě oddílu byl novým předsedou za z časových důvodů odstoupivšího Jirku Měšťánka zvolen Pavel Racek. Družstva žen (nyní obě) se i této sezóně přihlásila na turnaj VŠP a zúčastnila se několika dalších turnajú, na které byly pozvány jinými družstvy (turnaj na Meteoru, turnaj v Měsíčním údolí) Zkusily si i účast na velkém volejbalovém turnaji v Dřevěnicích, kde se probojovaly ze základní skupiny a následně prohrály s družstvem hrajícím o dvě třídy výš. Takže i tito účast lze považovat za úspěšnou
Výsledky:
Sezóna 2008/2009 se podobala těm předchozím co do aktivity i výsledků. Družstvo mužů „D“ i přes nadějný začátek soutěž 2.třídy neudrželo, muži „B“ značnou část soutěže bojovali o udržení. Mladí hráči v družstvu mužů „A“ začali zúročovat své zkušenosti z juniorských soutěží a opět bojovali o postup do 2.třídy. Zvítězili i v krásném finálovém utkání s VSŠ v 9.ročníku turnaje o Pohár starostky, který měl osm účastníků. Družstvo žen „A“ se pro zlepšení zimní přípravy přihlásilo i na zimní turnaj, který pro družstva III a II. Tříd pořádá TJ Vršovice. Umístění uprostřed tabulky jim dávalo naději do dalších bojů v soutěži. Na dubnové konferenci Pražského volejbalového svazu jsme získali zastoupení ve výboru, členem se stal Mirek Ejem.
Výsledky:
V probíhající sezóně 2009/2010 si vedeme se střídavými úspěchy. Muži „A“ mají opět našlápnuto k postupu do 2.třídy, muži „C“ se po dlouhých letech opět pohybují ve středu tabulky své soutěže. Jen ženám „A“ se asi nepodaří udržet 3.třídu, neboť je postihlo několik velice závažných a dlouhodobých úrazů hráček, které tvořily základní kameny družstva
Dosavadní i stávající činnost nám dávají naději, že volejbal v TJ Sokol Řepy žije a bude prosperovat. Patříme k nejaktivnějším pražským oddílům. Málokde uspořádají za rok dva až tři turnaje mužů – letošní turnaj o Pohár starostky bude již jedenáctý - , turnaj žen, dva až tři oddílové turnaje smíšených družstev, kde „narozeninový“ předvánoční turnaj měl již 16 ročníků bez jediné přestávky, a letní turnaj smíšených dvojic. Tři družstva složená z řepských volejbalistů a volejbalistek hrají v zimě Amatérskou volejbalovou ligu, z toho jedno – Řepa okolo Martina Jaroše – patří mezi ta skoro zakládající soutěž v Praze. Mirek Ejem je spoluorganizátorem Mistrovství ČR superveteránů – Memoriálu Vladimíra Vykoukala. a hráčem jednoho z pražských účastníků. Spolupracujeme s ŠSK Španielka, kde naši hráči a hráčky pracují jako trenéři mládeže.
Poslední vývoj nám dává i naději, že se pro nás příznivě vyřeší nedobrá situace s hřišti u řepské sokolovny, při jejichž budování a údržbě odpracovali hráčky a hráči oddílu volejbalu mnoho brigádnických hodin a že tedy i dále budeme působit na jedněch z nejhezčích hřišť v Praze a vylepšíme si nejen je, ale i zázemí v objektu Tesko.
Zpracoval Mirek Ejem V Praze 5. června 2010